Náš kruh...

   Dnes je konečně den D! Je osmý květen, šest hodin ráno a mě probudil budík, takže musím, svátek-nesvátek, vstávat jako idiot, jelikož jsem studentem věhlasného UJEPu a pln očekávání, nadšení, radosti a omamných látek z nedaleké chemičky (protože bez nich bych jinak vůbec nebyl pln očekávání, nadšení a radosti, ale znechucený a nasraný)lezu z postele. Nejprve zamířím na náš balkon, který je romanticky olemován čerstvými holubími hovny, a jsem rád, že nejsem jediný, kdo takhle ráno musí dýchat jedovatý ústecký vzduch, jelikož je stále šero a ti nejstatečnější romové ještě vykrádají poslední auta na kolejním parkovišti, ale nakonec je vyplaší vracivší se tělocvikáři, kteří do brzkého rána oslavovali úspěšně vykonanou soubornou zkoušku, která se sestávala z kotoulů vpřed a vzad. Spíše ze zvyku spouštím své PC a hned mě po icq zdraví můj mužný spolukružník Karel Dvořák, který je šokován zjištěním, že se mu do jeho lodního kufru nevejde veškerá jeho kosmetika, takže zvažuje, zdali je větší riziko mít po dobu konání exkurzí zanesené póry, nebo vystavit své jemné nohy riziku celulitidy. Odepsal jsem mu ve vší slušnosti, ať jde do prdele s takovými hovadinami a s obavou, že to bude asi na následujících pět dní naposledy, jsem se šel osprchovat. Po vydatné sprše, která však osvěžila pouze mé tělo, nikoliv mysl, jsem si do krosny vidlemi nahrabal namátkou pár triček s krokodýlem a vyrazil vstříc našemu autobusu.

   Kolejní parkoviště opustili romové, ale na jejich místo dorazil hlouček netrpělivých studentů. Nabídka individuí byla skutečně pestrá, neboť s námi jel ještě kruh dějepis-zeměpis, takže o hovada všeho druhu nebyla rozhodně nouze. Nechyběl dokonce ani nechvalně známý Stanislav Mareš, zvaný též kočkovrah, Danovo brácha nebo degeš, ze kterého mají jistá děvčata z našeho kruhu nepěkné sny a budí se vlastními výkřiky. Chovanci našeho ústavu se však chovali vcelku vzorně. Ti nejméně otrlí se dlouze loučili s rodiči, ti „normálnější“ se dali do debaty mezi sebou a zlehčovali situaci a ti, nad nimiž by zlomil hůl asi i sám Jan Amos, sháněli na poslední chvíli drogy všeho druhu. Já sám jsem se pěkně shodil, když jsem sledoval, jak se na shromaždiště vleče má drahá polovička, která vlastně pod tíhou veškerých svých zavazadel nebyla vidět, ale mě prostě tak nějak nenapadlo, že by možná potřebovala pomoc, ale zato jsem jí svým idiotským úsměvem dával najevo, že její příchod je první pozitivum, které mě ono sychravé ráno potkalo. Úsměv mi však zamrzl hned poté, co mě Míša Křivánková přátelsky upozornila, že místo toho, abych Terce pomohl se zavazadly, stojím a čumím jako idiot, načež se dalo celé osazenstvo autobusu do smíchu. Náš kruh je dobře znám svou pospolitostí a přátelstvím, jelikož většinu z nás nemají rádi ani naši rodiče, takže máme vlastně jen sami sebe, a proto jsme kvapem vyřešili zasedací pořádek, i když Elis celou cestu kňučela, že chce sedět s Terkou a ne s frickem (frickem myšlen Karel Dvořák – poznámka autora), ale tím pouze masturbovala mé ego, protože Terka samozřejmě seděla vedle mě, a já se vůči Elis cítil jako král. Naložili jsme zbytek svých zavazadel, potajmu zhodnotili Káti outfit a vydali se vstříc novým zážitkům.

   Buzerace ze strany kantorů nastala ihned po výjezdu – bylo nám oznámeno, že jeden po druhém budeme chodit k připravenému mikrofonu, do kterého budeme pro celý autobus odříkávat námi připravené referáty. Exhibicionisté jásali, nesmělí jedinci jeden po druhém omdlévali strachy. První zastávka byla v Praze, kde jsme nabírali největšího alkoholika celé výpravy, a to sice pana doktora Kriegera, ale zároveň se zbavili jednoho z největších magorů – Jakuba Skaláka, který zdatně konkuruje i již zmiňovanému Stanislavu Marešovi. Skaláka totiž (díkybohu) schvátila po předlouhé, téměř hodinu trvající cestě, nějaká záhadná choroba, takže my ostatní jsme se mohli alespoň zčásti přestat bát o své životy a bezpečí.  Recitaci referátů odstartoval kolega zeměpisář Slavík, který však nasadil laťku dosti vysoko. Ne, že by byl jeho příspěvek nějak zajímavý z hlediska obsahového, ale spíše nás pobavil jeho projev plný zadrhávání, koktání a přeříkávání. Jako druhý jsem šel já a všechny jsem dokonale seznámil s historií města Přerov, se kterou se však museli pozorní posluchači spokojit pouze v mém podání, jelikož jediné, co jsme si v Přerově samotném stihli prohlédnout, byl interiér obchodního domu TESCO.

   Po cestě do Tesca se přihodila dosti zajímavá situace, a to sice, když Dan přehlédl asi 2 metry velkou ceduli a stylem amerických grotesek do ní čelně narazil. Po vstupu do obchodního centra mě ze všeho nejvíce upoutala známá vůně, která přicházela z levé strany. Nezapochyboval jsem ani na vteřinu…ano, bylo to jasné jako facka…GYROS!!!!!!! Okamžitě jsem se oddělil od skupiny mých přátel (kteří mě však stejně následovali) a začal vybírat z převeliké palety pokrmů, které mi malý žlutý prodavač nabízel. Zhruba po pěti minutách jsem měl snědeno a čekal, kdo z dvojice Dan a Karel se nade mnou slituje a obšťastní mě svými zbytky – slitovali se oba! Poté jsme vzali ztečí samotné poloprázdné regály, které dávno před námi vybral hmyz z čeledi důchodcovitých. Času nebylo nazbyt, takže jsme obchodní středisko prolétli rychlostí kulky, až jsme se dostali k regálům s pečivem a uzeninami, abychom se mohli zásobit na večer. U kasy jsme si všimli, že budoucí premiér naší země, Kája Singer, stáčí do pet lahve proslulé moravské víno v nedaleké stáčírně. Každý z nás si pomyslel něco o alkoholicích, ale nikdo se neodvážil říct to nahlas, jelikož máme z Káji přirozený respekt a hlavně nechceme, abychom v budoucnosti, kdy bude rukou pevnou (ovšem spravedlivou) vládnout světu, museli trpět pod biči otrokářů. Po cestě k východu mě nebývale potěšila další věc – Terka s Jitkou a Míšou Veselou si také všimly asijského bistra a spokojeně si plnily svá bříška pečenou kočkou. Upustil jsem své tašky na zem a spěchal za potravou. Nenápadně jsem si přisedl a čekal znovu na zbytky – jako první se slitovala moje Terezka, po ní Jitka a nakonec i Mišutka - to zřejmě z obavy, abych veřejně neproklamoval její rychlostí japonského šinkanzenu rostoucí pozadí. Autobus už byl připraven k odjezdu, ovšem museli jsme ještě čekat na dvojici pedagogů Krieger – Šerberová, kteří svorně táhli po jednom kartonu krabicového vína. Po jejich nástupu už nám nic nebránilo v tom, abychom dojeli na první místo našeho exkurzního týdne, a to sice hrad Helfštýn.

   Kája Singer, který seděl společně se Sandrou přede mnou a Terkou, otevřel svou pet lahev s vynikajícím bílým vínem, takže jsme se všichni čtyři tak trošku „picli“. Sandra byla malinko v šoku z toho, když jsem Terce oznámil, že mi docházejí peníze, takže si odteď budu za každý polibek, kterým jí obdařím, účtovat po stokoruně, ale nakonec si nebohá Sandra na naše láskyplné rozhovory za těch pět dní zvykla.

   Když jsme přejeli ceduli s nápisem „Helfštýn“, dali se všichni do pláče. Hrad byl totiž situován na dosti vysokém kopci, který se hrdě trčil nad vesničkou, a po celodenní vyčerpávající jízdě se tak jevilo jeho zdolání zhola nemožným. Náš pan řidič byl ovšem nezmar, takže jsme po tělech nebohých cyklistů a výletníků dorazili obrovským autobusem skoro až k hradní bráně. Jak už to tak bývá, tak z prvního hradu jsme byli všichni uneseni takovým způsobem, že jsme se zákonitě museli u jeho hradeb společně vyfotit – tento okamžik měl však navždy vstoupit do dějin našeho kruhu, neboť fotografem, který byl určen pro naše zvěčnění, bylo Kájou Singerem vybráno jakési individuum, které je známé pod jménem „Hoť“. Nesmělý klučina se aparátu chopil pln strachu a s ostýchavostí sobě vlastní se jal fotografování. Po první fotografii, se kterou jsme však nebyli spokojeni, se uvolil pořídit ještě jeden snímek, ovšem když mělo dojít na snímek třetí, tak pana Hoťe zachvátila panika a se slovy omluv se dal na útěk. V první chvíli jsme stáli všichni jako opaření tímto výjevem, ovšem po pěti vteřinách propukl kolektivní smích. Dále do našich pamětí asi navždy vstoupí poznámka Káji Singera, který při pohledu do nebes pronesl uprostřed zříceniny hradu otázku hodnou historika: „ Že ty hrady tenkrát nestavěli se střechou viď?“, načež propukl další hromadný výbuch smíchu.

   Po prohlídce hradu nás čekala cesta do městečka Štramberk, které se mělo stát na následující dvě noci naším útočištěm. Všichni jsme se už těšili do vyhřátých postýlek, ovšem když pan řidič vjel na jakousi polní cestu, zachvátila nás opět panika. Spát jsme totiž měli v chatkách jakéhosi letního tábora, který se však podobal táboru úplně jinému, ovšem chyběla mu cedule s nápisem „ARBEIT MACHT FREI“. Po mém dotazu, zdali se jedná pouze o nějakou neplánovanou exkurzi, a kolik že vlastně zde bylo umučeno Židů, mi bylo sděleno, že tady budeme spát. Prostřednictvím mobilního telefonu jsem se proto naposledy rozloučil s rodinou, chopil se zavazadel a smutným krokem odsouzence jsem si to sunul na „barák“. Mými spoluvězni na ubikaci zhruba 2m x 2m velké se stali Vašek, Kája D. a Dan. Zbylý muž naší výpravy, obávaný Kája Singer, si vychytrale zabral místo v chatce, kde přebývaly Markéta se Sandrou a Káťou s tím, že nás bude zásobovat hanbatými fotografiemi zmiňovaných dívek (i ty si však nakonec nechal sobecky pro sebe!).

   Po rychlém vybalení našich svršků se konala výprava do samotného Štramberka, kde jsme hodlali hromadně obhlédnout místní pohostinství.  Výběr padl na tzv. „Městský pivovar“, který vůbec nebyl pivovarem, ale příjemnou restaurací s ještě příjemnějším sklípkem. Objednávka padla hromadně na černé pivo, které si všichni moc pochvalovali, ovšem mně osobně moc nezachutnalo, takže jsem se ve druhém kole již mazlil se svým milovaným světlým. Po třetím pivu přišla první písnička, která svou kvalitou vyhnala veškeré osazenstvo okolních stolů, a po pátém pivu došlo dokonce na státní hymnu, takže jsem se jako jediný nezpívající choulil v rohu v obavách, abychom neskončili všichni na policejní stanici za hanobení národního symbolu.

   Ve sklípku se nám zkrátka náramně líbilo, ovšem ze svých „opic“ jsme bleskově vystřízlivěli, když jsme se po příchodu zpět do Buchenwaldu třásli zimou pod tenkými peřinami, kterými byly vybaveny naše kotce. Ještě před tím, než jsem upadl do spánku, jsem poprosil boha za odpuštění veškerých mých hříchů, neboť jsem si nebyl zcela jist, zdali se dočkám svítání. První den našeho exkurzního týdne se chýlil ke konci….